Cesta po Srí Lance

Mluví-li se o Srí Lance, většině lidí se vybaví tamilští Tygři nebo tsunami. Občanská válka mezi většinovými Sinhálci a tamilskými povstalci, kteří usilovali o vlastní stát, trvala 26 let, během kterých zahynulo na 80 000 lidí. Ničivá vlna tsunami v roce 2004 zdevastovala část země a o život připravila více jak 35 000 obyvatel. Leckdo by nejspíš předpokládal, že tak krátce po těchto tragických událostech, které se nesmazatelně zapsaly do historie státu, uvidí na Srí Lance jen zničenou zemi a její nešťastné obyvatele.

Nedělám si iluze, jistěže situace není ideální zejména na severu ostrova, kde zuřila válka nejvíce. Rovněž v některých přímořských oblastech, kde zůstaly trosky domů, jsou patné rány, které Srí Lanka utrpěla. Ale já během cesty přes jižní polovinu ostrova viděla krásnou zemi a usměvavé lidi.

Asi první, co vás praští do očí, když vylezete z letiště, je samozřejmě horký vzduch, ale zejména pohledy všech okolo. Dívá se na vás každý, muži, ženy i děti. V exotičtějších koutech světa to jistě není nic překvapivého, zkrátka se většina po bílém turistovi otočí, ale tady se dívá opravdu každý a pořád. Přiznám se, že ze začátku to nic moc příjemného nebylo, ale člověk si zvykne a pak už se jen baví, stačí se usmát, oni se usmějí a všem je nám hned líp na duši.

Věcí, která významně okořenila naší cestu po Srí Lance, bylo naše vypůjčené auto. Půjčení automobilu stojí na Srí Lance od 30ti dolarů na den, ale nám se na internetu podařil najít džíp za 25 dolarů. Majitel mariňák už nás v e-mailu navnadil, že půjde o něco speciálního a zároveň poděkoval, že Česká republika dodala Srí Lance během občanské války zbraně (jako jedna z mála zemí jsme válku podporovali a krom Ruska a Číny jsme opravdu Srí Lanku zásobili zbraněmi, za což jsme si ve světě vysloužili kritiku). Džíp na nás čekal na letišti a speciální opravdu byl, jednalo se totiž o starého vojenského veterána.

Z letiště v Negombu jme mířili do městečka Unawatuna, kde se nachází asi nejznámější pláž na Srí Lance. Mapu Srí Lanky do navigace GPS jsme nesehnali, tak jsme chtěli koupit automapu, ale to je na Srí Lance asi dost vzácný artikl, pokud vůbec existuje, takže jsme se museli spokojit s nástěnnou mapu. Z Negomba do Unawatuna je cesta dlouhá zhruba 170 km, tak jsme předpokládali, že nejdéle za 4 hodiny tam musíme být, a to zvládneme i oběd, ale to jsme se šeredně spletli.

Srí Lanka pro mě byla láska na první pohled, už cesta přes největší město ostrova Colombo byla zkrátka fascinující, všude plno lidí, barevných obchůdků, aut, motorek a zejména pak místní obdoby taxíku tuk-tuků, což je malinké vozítko o třech kolech, které má řízení podobné jako motorka.

Pro někoho možná moc velký šrumec, ale já se nemohla vynadívat. Na džípu bylo vidět, že už má něco za sebou, nejel víc jak 70 km/h, ale vzhledem k hustému provozu to nikomu nevadilo, ale vrásky na čele nám dělaly nefunkční brzdy. Řízení v takovém provozu vyžaduje odvahu a nejlépe zkušenost, můj muž měl obojí a pro jistotu vedle sebe ještě jeden pár očí zkušeného řidiče. My ženy jsme se rozvalily na korbě a užívaly si výhledu na okolí, stejně tak jako si okolí užívalo pohledu na nás, až jsme si po chvíli připadali jako pojízdný cirkus.

Ještě než jsme vyjeli z Colomba se nám podařilo píchnout, což vzhledem ke stavu pneumatik nebylo moc těžké. Dojeli jsme k opravně pneumatik, kterých je všude plno a asi po půl hodině měli kolo zpátky, sice asi v ještě horším stavu než před tím, nicméně díra byla zalepená a jelo se dál.

Cesta podél pobřeží je lemována množstvím malých městeček nalepených jedno na druhém, které vytváří dojem jednoho táhlého města. Provoz byl obzvlášť silný a chaotický a naše průměrná rychlost nepřekročila 20 km/h, ačkoliv silnice byla překvapivě kvalitní.

Asi po čtyřech hodinách jsme byli teprve v půli cesty a manžel usoudil, že nefunkční brzdy jsou opravdu životu nebezpečné, takže jsme zajeli do servisu. Mechanik si nejdřív na hodinku skočil na oběd a další hodinku odvzdušňoval brzdy, ale práce se podařila a mohli jsme pokračovat.

Městečka už naštěstí prořídla a v některých úsecích jsme to mohli rozpálit i padesátkou. Cestou jsme potkávali četné vojenské hlídky, které jsou stále po celé Srí Lance a namátkově kontrolují auta, nám však vždy jen mávali nebo salutovali, měli ostatně podobné džípy jako ten náš. Zbytek cesty už proběhl v klidu a my jsme po téměř 10ti hodinách konečně dorazili na místo určení.

Ubytování jsme neměli předem zařízené, jelikož možnost rezervovat pokoj je pouze v drahých hotelech, které inzerují na internetu. S ubytováním na Srí Lance ale problém není, všude najdete tzv. Guest house, kde máte vlastní pokoj s malou koupelnou a větrákem, nad postelí je rovněž moskytiéra, kterou jsme ale moc nevyužívali.

Cena za dvoulůžkový pokoj se pohybuje od 700ti srílanských rupií, což je zhruba 130 Kč. V rámci Guest housu bývá i restaurace nebo alespoň možnost snídaně, ale všude je i množství restaurací, i když ne tolik, kolik bych čekala. Srí Lanka je rájem milovníků kari a indické kuchyně a samozřejmě mořských plodů a ryb, zejména tuňáků. Ceny jídel v restauracích se pohybují od 300 rupií (cca 55 Kč) za místní pokrmy, evropská kuchyně bývá dražší.

Pláž v Unawatuna je opravdu krásná, ale stejně jako na většině ostrova jsou zde velké vlny, což je ideální pro surfaře, ale slabší plavci by měli být opatrní a zejména koupání po setmění je rizikové.

Samotné Unawatuna je spíš malá vesnička, ale necelých 10 km odsud je větší město Galle, silnice zde není příliš rušná, takže cesta nezabere víc jak 20 minut autem nebo všudypřítomnými tuk-tuky.

Na pobřeží v okolí Unawatuna je v některých měsících k vidění několik druhů karet, jejich krunýře je dokonce možné zahlédnout ve vlnách. Je zde rovněž rezervace pro karety, kde se na ně můžete podívat zblízka a vzít je do ruky.

Po té jsme zamířili na východní pobřeží se zastávkou v Národním parku Yala, kde jsme konečně chtěli vidět divoké slony, kteří na Srí Lance žijí ještě v relativně hojném počtu. Štěstí jsme neměli, ale vynahradil nám to skalní hinduistický chrám s fascinujícím výhledem.

S parku jsme vyjížděli už za tmy po opravdu příšerné cestě navíc s obavou před slony, kteří, jak nás varovali místní, mohou zaútočit na auto. K nebezpečnému setkání naštěstí nedošlo a my se na noc ubytovali poblíž Pottuvil a další dny pokračovali podél pobřeží s pár zastávkami u moře dál na sever. Na východním pobřeží není tolik měst jako na západě, někde jsou ještě patrné hrůzné následky tsunami a na některých místech se hojně rekonstruuje a staví.

Od moře jsme zamířili do vnitrozemí, kde jsme už konečně chtěli vidět slony. Měli jsme v plánu navštívit park Minneriya, ale u vjezdu nás odradila cena vstupného téměř 1000 Kč na osobu.

Se vstupy obecně je na Srí Lance problém, pro místní se pohybují v řádu pár desítek rupií, ale pro cizince jsou několikanásobně vyšší, což vás odradí od návštěvy mnoha památek.

Pokračovali jsme tedy dál a štěstí se na nás usmálo a my u silnice zahlédli slona. Pár kilometrů od parku Minneriya jsme narazili na malou rezervaci, kde podle informací žije asi 100 slonů, vstup byl „jen“ 300 Kč na osobu, tak nám byl do auta přidělen průvodce a my vyrazili. Bez džípu by se parkem vůbec nedalo projet a člověk by si musel připlatit, ale my jsme byli vybaveni. Zážitek to byl úžasný a my opravdu viděli několik slonů, samotných i ve skupinách.

Průvodce nás hlídal, abychom ke slonům nejeli moc blízko a nevystupovali z auta. To jsme ale stejně museli udělat, jelikož náš veterán odmítl jet a my ho museli roztlačit. Bohužel to bylo zrovna u větší tlupy slonů, kde byly i samice s mláďaty a bylo vidět, že i průvodce má pěkně nahnáno. Z rezervace jsme se nakonec dostali bez úhony a během další cesty ještě potkali pár slonů.

Dále jsme měli namířeno do hor Nuwara Eliya, cestou jsme si udělali zastávku v chrámu Sri Dalada Maligawa, kde se nachází jeden ze čtyř Buddhovo zubů, které byly nalezeny po jeho kremaci.

Za vstup chtějí 1000 rupií a k zubu vás stejně nepustí, ale samotný chrám je moc krásný, tak nebylo třeba litovat peněz.

Když do hor, tak samozřejmě přes serpentýny, silnice ale byla naštěstí nově zrekonstruovaná a brzy jí začali lemovat čajové plantáže a úžasné výhledy. Samotné Nuwara Eliya je celkem malebné městečko, kde je k vidění několik koloniálních staveb, ale nejkrásnější jsou okolní hory, vodopády a již zmíněné plantáže, z kterých pochází výtečný cejlonský čaj. A nesmím zapomenout na příjemnou teplotu, která v noci klesla až na 15° C.

Ale jak jsme se radovali ze zrekonstruované silnice nahoru, druhá cesta bohužel ještě neprošla opravou a cesta z hor byla nekonečně dlouhá a díky četným výmolům i bolestivá a my jsme jen tak tak stihli dorazit zpět na západní pobřeží blízko letiště v Negombu, než nám zavřeli všechny Guest Housi, kde se dá ubytovat nejdéle do 11ti hodin večer.

Co si tedy já vybavím, když se mluví o Srí Lance? Nádherné pláže i hory, velká jezera a vodopády, lidi s krásným úsměvem, divoké slony, báječné jídlo, monumentální sochy a chrámy, tuk-tuky a jeden starý vojenský džíp.

Island - země gejzírů

Lidi, kteří si to na dovolenou nasměrují do zahraničí, cestují tady-tudy a tudy-tady, nejčastěji za teplem některé z turisticky známých krajin, jak tomu bývá taky v rámci Evropy. Různé další destinace nejsou tolik časté, hlavně když je to severněji. A taková Skandinávie.. Běžného člověka napadne něco v spojitosti s chladem, nehostinností a drahotou, možná něco pro dobrodruhy, pomyslí si. A co takový Island?

To je pro našince exotika sama o sebe i v rámci Evropy, místo, kam by se taky rád podíval, ale.. Když to je tak daleko, bude to stát tolik peněz, jistě je tam strašně chladno atd. Lidi, možná ani nevíte, o co přicházíte.

Island je velice pěkné místo pro dovolené o různé délce pro nadšence a taky pro rodiny, které chtějí vidět a zažít něco jiného. Není to tak strašně daleko – do Londýna jako jednoho z možných přepravních bodů je to letadlem hodina, a odtud jenom tři do Keflavíku, kde se nachází mezinárodní letiště. Není to zase ani tak drahé, co se ceny i pobytu týče, protože „díky“ krizi, která na ostrov dolehla velice rázně, poklesla hodnota místní měny o více než polovinu.

Jo, a co se týče místního klimatu... věřte nebo ne, doma jste dost možná zažili větší mrazy. Jak to? Na podnebí ostrova výrazně působí Golfský proud, který omývá jeho části, a díky němu jsou tu zimy dosti mírné s teplotami málokdy padající hlouběji pod -10 °C, co při nižší vlhkosti vzduchu a poměrně častém bezvětrným počasí není vůbec nepříjemné.

Léta jsou kratší, zato když se vydaří, jsou velice příjemně slunečné. Sice s teplotami obvykle jenom kolem 18-20 °C, ale s typicky intenzivním horským sluncem. Tedy ne tak typickým. To slunce na vás totiž z oblohy zírá po celý den, nezapadá! To je ten fenomén půlnočního slunce, nezapomenutelný.. V zimě si zase slunce prakticky neužijete, po dlouhých dnech totiž přijdou dlouhé noci. Jako nejvhodnější doba na návštěvu tajemného Islandu se tedy jeví léto.

Pokud si sebou nechcete vzít auto a přečesat to tam, půjdete zřejmě klasicky letecky do Keflavíku, odkud se pravidelnou autobusovou linkou bez problémů dostanete do hlavního města Reykjavík. V tom druhém případě vás a váš vůz přepraví trajekt do přístavu ve východní části ostrova.

Pro každý případ, když chcete ušetřit na ubytování, je třeba zkusit možnost rezervovat si přes internet ubytování v jednom z místních hostelů, případně hotelů.

Co na Islandu můžete nebo dokonce musíte vidět?

Již na půlcestě z letiště do Reykjavíku se nachází „Modrá laguna“, oblíbené termální jezero s léčivými účinky a vlastnostmi podobnými Mrtvému moři. Termální koupaliště jsou jinak prvkem pro Island velice typickým. Po večerech se v nich scházejí místní na kus řeči. V samotném Reykjaviku a blízkém okolí žijí přibližně dvě třetiny všech obyvatel státu. Tady se můžete nejlépe seznámit s lidmi a jejich kulturou, záleží jenom na tom, jak dlouho tady pobudnete a na co se zaměříte.

Určitě si zkuste noční život v centru Reykjavíku, je to zážitek sám o sobě. Pozor, Islanďané jsou s pomocí alkoholu řádně nespoutaní. Určitě si zajděte taky do kostela Hallgrímskirkja, futuristicky vzhlížející stavby, nejvyšší ve městě, ze které je nádherný výhled do okolí. Můžete si taky vyjít na masiv Esja, který město obepíná. Mimo města a jeho aglomerace již začíná větší „divočina“. Na lepší průzkum okolí budete potřebovat vypůjčený vůz, nejlépe terénní, protože je mnoho míst, kam se bez takového automobilu prostě nedostanete.

Směrem na sever od Reyjavíku se dostanete k „evropským Niagarám“ – vodopádu Dettifoss. Úchvatný pohled, a jenom několik km od sebe jsou na té samé řece další – Selfoss a Hafragilsfoss. Takové mohutné proudy vody dodává místu největší evropský ledovec, ze kterého vytékají. Vzpomínal jsem termální vody, nevzpomenul jsem – gejzíry. Věděli jste, že jméno jim dali právě tady? Na jihozápadě najdete původce tohoto názvu, do ohromné výšky stříkající geotermální zázrak Geysir, a prakticky jenom o kousek dál další přírodní div v podobě kaskádového levotočivého vodopádu Gulfoss.

A to je jenom zlomek z věci, které můžete na Islandu spatřit.

Jižní Itálie – její krásy i odlišnosti

Chystáte se na cestu do Itálie? Rádi byste se dozvěděli něco o místních zvycích a o Italech vůbec? Pak je pro vás určen následující článek, v němž se vám svěřím se svými postřehy a zážitky z pobytu v jižní Itálii, kde jsem měla možnost v rámci studijní stáže žít po dobu tří měsíců. A ty jsem samozřejmě využila k cestování a poznávání místní kultury i obyvatel.

Sever versus jih

Na úvod musím říct, že je velký rozdíl mezi severem a jihem Itálie. Zatímco severní města již na první pohled vypadají nádherně, upraveně, prostě civilizovaně, jih je jejich pravým opakem. Vše je zanedbané, úzkými uličkami se musíte prodírat v zástupech hlučných Italů, silniční doprava jako by se neřídila žádnými pravidly… Všude panující zmatek a nepřehlednost tu však vytváří jakousi zvláštní atmosféru, díky níž na pobyt v Neapoli nebo v jiném jižním městě nezapomenete.

Tzv. Vajíčkový hrad v Neapoli

Zpočátku budete možná zděšeni a budete toužit po návratu domů, ale postupem času si na místní způsob život zvyknete, dokonce vám i ony polorozpadlé domy, válící se odpadky a nabouraná auta připadnou jako jedinečná ukázka toho, jak je svět rozmanitý.

Ona rozmanitost platí i pro jižní Itálii. Samotná Neapol, jejíž jméno bylo často skloňováno v médiích kvůli nespokojenosti místních obyvatel s horami neodvezených odpadků, může turistům nabídnout i jedinečné památky, jako je Museo Archeologico, kouzelný Dóm, stovky kostelů, několik hradů, Kartuziánský klášter a mnoho muzeí a galerií. V novější části naleznete i luxusní vilky, upravené parky a náměstí. A také další místa jižní Itálie jsou nádherná – nejvíce nadšená jsem byla z Pompejí, Herkulanea a Paesta, která by neměli vynechat žádní milovníci antické kultury. A dále to je pohádkový ostrov Capri, Ischie nebo pobřeží Amalfi.

Pobřeží Amalfi

Chrám v Paestu

Italové a další etnika

V jižní Itálii můžete kromě Italů narazit na příslušníky dalších národů. Mezi nimi to jsou Řekové, Španělé, Arabové, v poslední době se také místní potýkají s přistěhovalci z Afriky. Ty můžete vidět ve všech větších jižních městech, jak si ráno rozloží na ulici zboží, jako jsou kabelky, oblečení, deštníky… A poté se pokouší oslovit všechny kolemjdoucí, což nám – tomuto nezvyklým Čechům – může připadat jako obtěžování.

Na tyto Afričany pohlíží Italové jako na nežádoucí, protože spolu s nimi se zvětšila zločinnost a také mnoho afrických žen, které zde nemají šanci nalézt práci, si vydělávají na živobytí prostitucí. Zločin je ale s jižní Itálií spjat i proto, že zde má své hlavní sídlo italská mafie. S tou naštěstí běžný turista nebo zahraniční student nemá šanci přijít do styku, spíše se tedy můžete obávat drobných zlodějíčků, kteří často jezdí na rychlých skútrech uličkami a strhávají neopatrným ženám kabelky z ruky.

Parlo, parli, parla…

Samotní Italové mají ale s těmito pouličními obchodníky společnou hovornost. Kdykoliv přijdete do italského obchůdku, restaurace nebo se jen procházíte v parku, musíte počítat s tím, že vás někdo osloví. Často se vás lidé vyptávají, odkud jste, co děláte v Itálii… a rádi vám sdělí i mnoho informací o sobě. Není tedy divu, že vás neznámí lidé pozvou na nějakou party nebo zajímavou akci.

Velikonoční průvod

Družnost Italů je zřejmě rozhlášená po celém světě. Rádi se schází se svými příbuznými a všemi kamarády. Často se mi po příchodu do bytu, kde jsem žila spolu se třemi italskými studentkami, stalo, že jsem zde narazila na dvacet úplně neznámých lidí. A to se stávalo téměř každý den, přičemž náš byt opouštěli tito hosté někdy po půlnoci.

Italové také rádi telefonují. Stává se, že se hovor protáhne na několik hodin, přičemž si vůbec nedělají hlavu – na rozdíl od nás – s počtem provolaných minut. Pro ně je hlavní, že jsou ve styku se svými známými, že je mohou slyšet a promluvit si s nimi se svými problémy a o tom, co zrovna zažili. Vůbec nejlepším zážitkem pak je, když se začnou s tím na druhém konci hádat. Italové jsou totiž díky svému vrozenému temperamentu velmi afektivní, proto často zvyšují bezdůvodně hlas, pohrávají si s přízvukem a často zaplétají do běžného hovoru různá zvolání, mezi něž nejčastěji patří „mamma mia“.

Italové a pořádek

Jak už jsem se zmínila, mají v jižní Itálii problém s odpadky. Nutno říci, že si za to mohou trošku místní obyvatelé sami – odpadky téměř netřídí (kontejnery na tříděný odpad jsem v Neapoli našla pouze jednou, a to na druhém konci města, než kde jsem bydlela), a pokud je už mají vyhodit, pak se někdy ani neobtěžují dojít na ulici k popelnici. V tomto vynikala naše sousedka z protějšího domu, která bydlela ve druhém patře. Vždy vyšla s odpadkovým košem na balkon, rozhlédla se, jestli někdo nejde po ulici, a poté bez výčitek svědomí odpadky vyhodila na ulici. A co když stálo pod jejím balkonem auto? Tak ani to jí v tom nezabránilo. Možná proto, že žádné auto v Neapoli nebylo bez šrámu, uraženého zrcátka nebo protlačeného nárazníku.

Neapol

Móda nade vše

Pokud jste už v Itálii byli, možná jste si všimli, jak zde lidé chodí pěkně oblečení, ženy jsou krásně nalíčené a jak vůbec všichni dbají odmalička o svůj vzhled. Jako by se ani o nic nestarali více než o to, zda jsou právě in. Například minulé jaro zde byla v módě fialová barva, proto všechny ženy nosily vše této barvy, dokonce i muži nezůstali pozadu a brali si fialové kravaty, košile a svetříky. A možná vás zarazí i to, že pánové rádi používají oční tužku, řasenku nebo samoopalovací krémy a make-up. Nemám na mysli tranzvestity (i když třeba v Neapoli je přímo jedna čtvrť, kde žijí), ale jde spíše o metrosexuály, kterých v Itálii žije více než u nás.

Jídlo a pití

Italové milují dobré jídlo. Rybí speciality, těstoviny, pizza a výborná zmrzlina… tím vším se může Itálie pyšnit. Když jsem chodila na jídlo do univerzitní menzy, zaujala mě různorodost jídel a více chodů. Vždy byly tři – jako první jste si mohli vybrat z řady těstovin (ty byly každý den), poté přišel na řadu druhý chod (maso, pizza aj.) a třetí, kterým byla zeleninová příloha. Zajímavé je, že na rozdíl od nás nemají jako hlavní přílohu brambory, hranolky nebo rýži, ale třeba papriku a lilek na olivovém oleji, rajčatový salát a jinou zeleninu v různých úpravách.

Jídlo je u Italů stejně jako u Francouzů společenskou událostí, pouze méně okázalou. Na oběd – a častěji na večeři – se sejde celé příbuzenstvo nebo všichni kamarádi, pro které je zábavou už samotné vaření. Pak vychutnávají jídlo delší dobu, než jsme my zvyklí, protože si při tom povídají o všem možném. A nakonec přijde na řadu i nějaké to víno nebo lahodná káva.

Capri

Pompeje

Tradiční Neapolská ulička

Rakousko - těch šesti let pobytu nikdy nebudu litovat

Rakousko, země, která skrývá mnoho krás, jak pro turisty, tak také pro její obyvatele. I když zde žijete delší dobu, tak pořád budou nádherné místa, po kterých budete krvelačně toužit.

Jako dopravu do samotné země můžete využít letadla, vlaku a automobilu, či autobusu. Pokud zvolíte vlak, tak vás čeká cesta bez jakéhokoli přestupu. Pokud se vydáte z Prahy, tak jako já, tak za druhou třídu zaplatíte něco málo přes 500 korun, jedná se o EuroCity, takže zde naleznete také občerstvení. Rozhodně doporučuji zakoupit si také místenku, já to naštěstí udělal a rozhodně jsem neudělal špatně, jelikož jsem byl dost překvapen tím, že ve vlaku nebylo skoro místo.

Co se týče letadla, tak je určitě rychlejší, ale zase nákladnější, přímé zkušenosti s cestováním letadlem do Rakouska nemám, takže se s vámi o ně nemůžu pochopitelně podělit.

Automobil jsem párkrát zvolil, jediná výhoda v tomto typu dopravy je, že nejste časově omezeni, ale zase za tu cenu, že musíte obětovat luxus a pořád dávat pozor na cestu (tedy pokud řídíte). Když projedete přes hranice (Břeclav nebo Mikulov), tak možná budete zklamáni a možná zase naopak překvapení, jelikož až do Vídně vás nečeká žádná dálnice, ale cesty, které protínají krajinu, kde je obrovské množství vinic. Z Vídně se již dostanete téměř kamkoli po dálnici.

Veřejná vnitrostátní doprava je v Rakousku místy moderní a místy starší, zkrátka tak, jako v každé jiné zemi. Jezdí zde opravdu hodně autobusových linek.V samotné Vídni najdete navíc také metro a tramvaje. Doprava je až na pár výjimek dost přesná. V Rakousku, naleznete také obrovské množství lanovek. Těchto tras jsou zde tisíce kilometrů a největší koncentrace je pochopitelně v Alpách, které zabírají dvě třetiny území.

Život v menším a větším městě

Země má více jak 8 000 000 obyvatel, kteří jsou na vesnicích a v menších městech převážně přátelští, co se týče větších měst, tak je jejich chování velice rozmanité. Pochopitelně zde žije nejvíce Rakušanů, ale naleznete zde také mnoho Turků, kteří mnohdy chtějí a také budou dělat problémy. Ovšem ne v té podobě, že by vás přepadly nebo okradli, jelikož jsou poměrně přátelští, ale zkrátka nemají moc velký ohled na ostatní lidi, takže hlasitá hudba a problémy podobného druhu nejsou bohužel výjimkou.

Na vesnicích se skoro všichni lidé znají a snaží se za každou cenu udržet dobré vztahy. Když něco budete potřebovat, tak soused pomůže vám a samozřejmě v případě potřeby naopak také vy mu. Menší města a kriminalita? Skoro nulová. To, že někdo nechá odemčený dům, když někam jde vás možná nepřekvapí, ale drahé auto s otevřenou střechou, či okýnkem a klíče pohozené v autě už snad překvapí každého a to jsem nevytáhl náhodný případ, ale takovou situaci můžete vidět velice často.

Rakousko si potrpí na čistotu, takže je zde veliká výjimka, když zakopnete o nějaký odpad. Ne, nemluvím o snu, ale o Rakouském venkovu.

Zkušenosti s životem ve velkém městě jako je například Vídeň nemám, ale ve zkratce ze svých zkušenosti můžu říct, že jsou na tom takřka stejně jako ostatní větší města po celém městě. To znamená, že v méně frekventovaných ulicích převládá špína, často se zde také scházejí různé skupiny, takže je zde oproti vesnicím dost vysoká kriminalita, která je podle statistik nejvyšší v metru, kde řádí kapsáři. Ale když se nad tímto tématem zamyslím, tak město velkých rozměrů je pouze jedno a tím je Vídeň.

Turistika

Co se týče turistiky, tak jako první bych doporučil pochopitelně Alpy. Toto největší pohoří Evropy neláká pouze v zimě na lyže, ale překvapí vás také skvělou přírodou. Pokud se budete procházet v lese, tak můžete narazit na mnoho divoké zvěře. Je zde také mnoho různých přírodních parků, ve kterých si můžete vybrat dobrý výhled a dokážete zde hodiny relaxovat a pozorovat různou zvěř a do toho vše šumí svěží vítr a zpívají ptáci. V Alpách získáte tolik zážitku, že budete vše vyprávět snad každému, koho potkáte.

Nastala zima, takže je na čase vyhrabat ze sklepa lyže a hurá na sjezdovku. Lyžování je zde jeden z nejoblíbenějších sportů, o čemž svědčí také to, že se zde jezdí mistrovství světa. Na výběr zde máte stovky, možná tisíce sjezdovek všech možných obtížností. Pokud zde nežijete a tím pádem ani nepracujete, tak se vám může zdejší lyžování zdát drahé, ale jakmile vyjedete vlekem nebo lanovkou na vrchol sjezdovky, tak zjistíte, že peněz, za které jste zakoupil poukaz, či pernamentku nikdy nebudete litovat, protože lyžování v ČR a v Rakousku se vůbec nedá srovnávat.

Samozřejmě vás nemusí lákat pouze Alpy a lyžování, ale také památky a kultura. Mě osobně toto odvětví moc nezajímá, takže o něm nemohu vyprávět, ale kultura je zde opravdu na vysoké úrovni. Stačí například zmínit jméno Wolfgang Amadeus Mozart. Naleznete velké množství památek, které naleznete převážně v hlavním městě, tedy ve Vídni.

Krátký závěr

Když bych měl shrnout můj 6tiletý pobyt v této zemi, tak toho rozhodně nikdy nebudu litovat. Určitě bych se zde ještě chtěl vrátit, ale z rodinných důvodu to bohužel zatím nejde. Pokud uvažujete o tom, že byste se zde přistěhovali, tak bych rozhodně doporučoval malé město, které si zamilujete, i když jste zvyklí na život velkoměsta, jelikož ten klid, čistotu a pohodu nikde jinde asi nenajdete.

SAE - vhodné seznámení s Blízkým východem

Do Spojených arabských emirátů lidé většinou vyrazí za vidinou krásných pláží a luxusu Dubaje.

My jsme ale netoužili po vodních radovánkách a chtěli z emirátů poznat co nejvíce, proto jsme si zde půjčili auto a cestovali napříč celou zemí. Nakonec jsme SAE stihli projet téměř celé a odvezli si pár nezapomenutelných zážitků i bez koupání u moře.

Vízum

Občané České republiky bohužel mají při vstupu do SAE vízovou povinnost a samotné vízum je celkem nákladná záležitost, obzvlášť, když nekoupíte kompletní zájezd od cestovní kanceláře, ale cestujete tzv. na vlastní pěst. Vízum lze získat například přes některé letecké společnosti nebo místní hotely, ale pokud zrovna nemáte tu správnou leteckou společnost nebo hotel, je nejjednodušší se obrátit na cestovní agenturu, která vám vízum zřídí do 10ti dnů, ale musíte počítat s cenou přes 3000 Kč. Nemalá částka, nad kterou se nám trochu protočily panenky.
Čas jsou peníze, a to i (nebo zejména) na dovolené, a proto cestovní agentury zřizující víza do SAE doporučují si připlatit za přednostní průchod všemi procedurami po příletu. Ty mohou být opravdu zdlouhavé, jelikož zahrnují i scan očí a na letišti v Dubaji bývají dlouhé fronty, ale pokud letíte do Abu Dhabi, nemá cenu za tuto službu vyhazovat peníze.

Auto

Půjčení auta není nijak složité zařídit i předem. Na internetu lze najít odkazy na mezinárodní i místní půjčovny, ceny se pohybují od 1200 Kč za den. My jsme našli jednu přímo u letiště a auto pro nás bylo již přichystané. Snažili jsme si předem zajistit levnější hotely, což byl trochu problém, protože ubytování v Emirátech obecně moc levné není, obzvláště v Dubaji a Abu Dhabi. SAE jsou však poměrně malé a s autem není problém ubytování v ostatních emirátech, kde se dá pokoj pořídit do 1000 Kč za noc. Místní infrastruktura je na vysoké úrovni a s řízením zde není problém.

Palmy

Prvním překvapením pro nás bylo množství palem, které lemovaly dálnici z Abu Dhabi do Dubaje, ty bychom v pouštní zemi asi nečekali. Jak jsme se později dozvěděli, jsou uměle zavlažovány a nechal je sem vysázet vládce Abu Dhabi, prý se mu už nelíbil pohled na pustou poušť. Jelikož je voda v SAE celkem drahá, musel to být dost drahý špás, ale rozmary šejků mě vždycky bavily a tak, proč by si ty stromy nedopřál.

Dubaj

Samotný příjezd do Dubaje je nevšedním zážitkem. Již z dálky vidíte siluety mrakodrapů a samozřejmě novou pýchu města, nejvyšší budovu světa Burdž Dubaj. V samotné Dubaji už si jen můžete vykroutit krk a obdivovat obrovské stavby, mnohé z nich jsou opravdu architektonickými skvosty.

Dubaj ale nejsou jenom supermoderní stavby, nejdražší hotely a umělé ostrovy, ve staré části města zvané Deira najdete lehce omšelé rušné uličky plné malých obchůdků, kaváren a hlavně zvláštní atmosféry starého arabského světa.

V rámci úspory za bydlení jsme zpočátku zvolili ubytování v emirátu Sharjah sousedícím s Dubají. Sharjah je považován za nejpřísnější emirát, ženy by si tu tedy měly dát pozor na příliš vyzývavé oblečení.

Alkohol

Platí zde i přísný zákaz konzumace i držení alkoholu, což jsme se samozřejmě dozvěděli až po té, co jsme si zde po tři večery na hotelovém pokoji zavdávali dovezené Becherovky. Nám to naštěstí prošlo, ale v minulosti tu již několik turistů kvůli alkoholu skončilo ve vězení. S alkoholem je v SAE vůbec trochu problém, v podstatě ho seženete jenom na hotelech v Dubaji a Abu Dhabi, a to samozřejmě za nemalý peníz. Existují zde sice prodejny s alkoholem, ale zde mohou nakupovat pouze místní, prokážou-li se licencí, která potvrzuje, že nejsou muslimové.

Co si má tedy počít nebohý turista, který nutně potřebuje „vypálit červa“? Vyrazit do nejchudšího emirátu Umm al-Qaiwain. Nejenže je krásným protikladem honosné Dubaje, kde uvidíte prosté budovy a tradiční způsoby obživy jako pěstitelství datlových palem a rybaření, ale najdete tu i hotel Barracuda, kde vám za příznivou částku prodají alkohol i bez licence.

Hranice emirátů

Hranice mezi jednotlivými emiráty nejsou v SAE vyznačeny, takže bez mapy nebo GPS těžko poznáte, v kterém se zrovna nacházíte. Malou nápovědou vám však může být barva písku, která je v každém z emirátů jiná a bedlivý pozorovatel tuto změnu opravdu zaznamená. Máte-li už ale dost písku a pouště, můžete navštívit pohoří Hadžar na východě země.

Skalnaté hory nabízejí opravdu krásné scenérie a například starobylá horská vesnice Hatta je pěkné poklidné místo, které jistě stojí za návštěvu. Cestou můžete dokonce navštívit Omán, který má uvnitř SAE malou enklávu, kterou můžete přejet bez pasu nebo víza.

Ale i samotná poušť má svůj půvab, a to zejména ta na jihu Abu Dhabi. Vysoké duny jsou navíc oblíbeným místem pro víkendovou zábavu nejen místních obyvatel, a tak zde můžete vidět muže dovádějící na čtyřkolkách nebo v terénních autech či rodinky na pikniku. Až 100metrů vysoké duny se nalézají u hranic se Saudskou Arábií, ale ty jsme bohužel neviděli, jelikož jsme si tuto cestu nechali na poslední den, kdy však přišla písečná bouře.

Velbloudí závody

Asi největším zážitkem pro mě byla návštěva velbloudích závodů v emirátu Ras al-Khaimah. Byl to jeden z menších závodů, které se pořádali každý týden na místě, kam turista jen těžko zabloudí.

Překvapením pro mě byl průběh závodu. Na velbloudech totiž nikdo nejede, běží sami, přičemž na hrbu mají zařízení na dálkové ovládání s malou pacičkou, která je během závodu šlehá. Na startu velblouda drží jeho „žokej“, který po odstartování musí včas odběhnout, aby ho velbloud neporazil, pokud se tak stane, ostatní se dotyčnému dost posmívají. Podél závodní dráhy vede silnice a jakmile je odstartováno, majitelé velbloudů vyrazí v autech zároveň se zvířaty a z vozidla je povzbuzují.

Nebyli jsme si jisti, jestli jsme vůbec vítáni, tak jsme se raději optali organizátora celého závodu. Ten nás srdečně přivítal a nechal nás koukat a fotografovat na prominentním místě na startu. Všichni se k nám chovali velmi mile a každou chvíli nám nosili výtečnou kávu a pamlsky. Majitelé velbloudů nám s hrdostí představovali své šampióny a zdálo se, že jsou upřímně potěšeni, že máme o závody zájem.

Lidé

Místní Arabové jsou vůbec velmi zdvořilí a přívětivý, ačkoliv vyzařují respekt. Muži jsou dosti vysocí a všichni jsou si nápadně podobní, což dělá samozřejmě oblečení, ale zejména totožný sestřih a úprava vousů. Většina Evropanů by v dishdashe (to je ta arabská „noční košile“) a šátku vypadala dost směšně, ale zdejší pánové ji umí opravdu nosit.

Z místních žen toho člověk moc neuvidí, ale mě se to párkrát podařilo na dámských toaletách, kde dámy odložily pokrývky hlavy, aby se upravily. Pánové asi vědí, proč si je schovávají, většinou to opravdu byly krasavice.

Restaurace v SAE bývají oddělené na část pro muže a část pro rodiny, ale i při jídle jsou ženy částečně zakryté, k tomuto účelu nosí speciální kožený „zobák“, který zakrývá nos a okolí kolem očí a ústa zůstávají volná.

Spojené arabské emiráty - SAE

Spojené arabské emiráty určitě nejsou jenom o luxusním pozlátku Dubaje a krásných pláží, a proto určitě stojí za to poznat z nich víc. Mě osobně SAE nejvíc učarovaly právě daleko od bohatství a přepychu, kde život plyne stejně jako před příchodem velkého ropného bohatství.

Zároveň jsou emiráty bezpečným místem pro cestování, kriminalita je zde na velmi nízké úrovni, a to zejména díky přísným zákonům, například za krádež zde sekají ruku. V dnešní době všeobecně panují předsudky a obavy z Blízkého východu, a proto se někteří lidé bojí v této oblasti cestovat, nejen těm bych SAE doporučila jako první seznámení s arabským světem.

Zážitky z Izraele

Izrael je sice o něco draží špás, ale jak jsem se sama přesvědčila, stojí za to. Asi po třiapůl hodinách v letadle přistáváme na letišti Ben Gurion a vychutnáváme si lednových 20°C s azurovou oblohou.

Protože plánujeme vidět co nejvíc, hned na letišti míříme do autopůjčovny. Fungují tady stejné společnosti jako doma a ceny jsou srovnatelné se západní Evropou. Izraelci se všude vozí auty, takže veřejná doprava pokrývá jen hlavní tahy a je docela drahá. Levnější variantu nabízejí velké žluté taxíky “šeruty”. Za sklem mají cedulku, do kterého města jedou, a kde přesně chcete zastavit domluvíte s řidičem. Naštěstí to jde i bez hebrejštiny, protože anglicky tady mluví skoro každý. Izraelci se sice chovají trochu “přidrzle”, aniž by si to uvědomovali, takže je musíte brát s rezervou. Ale na druhou stranu je pro ně naprosto přirozené, že sami nabídnou pomoc.

Asi deset kilometrů na západ od letiště leží na pobřeží Středozemního moře Tel Aviv. Založen byl až počátkem 20. století, což ovlivnilo jeho charakter. Dominují mu vysoké prosklené budovy plné bankéřů, makléřů a úředníků. Izraelci sice za své hlavní město proklamují Jeruzalém, ale svět jejich proklamaci neuznává a většinu ambasád, včetně naší, najdete tady.

Možná pro to ambasadoři nemají jen politické důvody. Tel Aviv je totiž město, které nikdy nespí. A je to jedno z mála míst, kde se můžete bavit i přes šabat. Během šabatu, který začíná už pátečním západem slunce a končí v sobotu večer, je totiž většina restaurací, klubů a obchodů zavřených a nefunguje ani veřejná doprava. My jsme ale dali přednost písčité pláži, která se táhne podél celého města a má i speciální sekci pro psy, kterou jsme moc rádi využili. Bohužel se ukázalo, že je náš chlupáč milovníkem slané vody s čímž rezolutně nesouhlasil jeho žaludek.

Mnohem zajímavější než Tel Aviv byla návštěva Yaffy (navazuje na jih Tel Avivu), které je považováno za nejstarší přístav světa. Je obýváno převážně Araby a dodnes si zachovalo své kouzlo. Uličky se klikatí mezi kamennými domy, všude je spousta kaváren s vousatými staříky, vůně koření a ryb. Každý týden se tady odehrává neuvěřitelný bleší trh, kde člověk najde úplně všechno. V noci se zde konají koncerty a pouliční představení.

Pokud Tel Aviv opustíte a dáte se jižním směrem, dostanete se přibližně po 350 km na samý cíp Izraele, k přímořskému letovisku Eilat. Je to především turistické letovisko, které má kolem sebe široko daleko jen kamenitou a nehostinnou Negevskou poušť. Nabízí ale mnoho atrakcí. Pořádají se zde zájezdy do Egypta nebo do jordánské Petry. My jsme nikam nejezdili a vychutnávali si průzračnou vodu Rudého moře. Pobyt jsme si zpestřili exkurzí do podmořského akvária a dokonce jsme si i zaplavali s delfíny, což byl zážitek na celý život.

Asi 220 km severovýchodním směrem od Eilatu leží nejnižší místo na zemi, Mrtvé moře. Pokud bychom se sem vydali v létě, tak bychom se asi někde uškvařili, protože kolem dokola je jen poušť a ani slunečník nezachrání před 40stupňovou teplotou vzduchu. Protože vlastně nejde o moře, ale o jezero, je teplota vody až nepříjemně vysoká a nehrozí, že byste se v ní ochladili. Proto je nejlepší přijet už na jaře. A bylo by vhodné si pospíšit, protože Mrtvé moře každým rokem vysychá a pláž se znatelně vzdaluje. Tak jsme poprvé v životě jeli od hotelového komplexu na pláž traktorem.

Dál na sever leží Jericho, nejstarší město světa a taky Betlém. Tato města se ale nacházejí v oblasti s palestinským osídlením, takže je lepší jet s organizovanou skupinou. Zájezdů se pořádá celá řada a pracovníci z informačních center jsou velmi vstřícní. Nevýhodou je, že za takový zájezd musíte platit a ceny se obecně pohybují kolem tisícikoruny za denní výlet. Ale jak často můžete navštívit místa, která měla takový vliv na naši civilizaci.